Dnes,27.12.2021 13:22
„Několik členů nové vlády nezvládne vést pracovní jednání v angličtině a bude využívat tlumočníka. Pondělní Hospodářské noviny (HN) napsaly, že nedostatečné jazykové schopnosti má nejméně pět ministrů. Strany současné vládní koalice přitom slibovaly, že do vrcholných funkcí obsadí lidi s výbornou znalostí světových jazyků. Zvláště bude angličtina klíčová při blížícím se předsednictví Česka v EU…“.
novinky.cz
V této souvislosti je třeba též třeba se zabývat otázkou, jak vlastně páni ministři a jejich náměstkové umí česky. V nedávné minulosti jsme zaznamenali, že znalostní úroveň jejich češtiny je nízká. Občas se vymyká dokonce i rámci spisovné češtiny. Používají i hovorové tvary, jež je možné klasifikovat jako projevy neznalosti gramatiky jejich rodného jazyka. Když takový vrcholný činitel mluví v televizi či při jiných významných příležitostech na veřejnosti a začne posluchače obšťastňovat zvláštními tvary, a někdy i slovy, blížící se vulgaritě, můžeme mluvit o jeho téměř katastrofální češtině.
To negativní, o čem u nich mluvíme, je zřejmě především spojeno s jejich úrovní středoškolského vzdělání. Ta, pokud jde o češtinu, v posledních desetiletích značně klesla. Ještě horší je to v dějepisu, především máme na mysli znalost českých dějin. Když takový vzdělanec pak mluví rodným jazykem a zabrousí i do naší minulosti, někdy můžeme se jen divit. Kam až tak však můžeme dospět? Ještě dále a mnohem hlouběji.
Když si uvědomíme, jaké boje sváděli naši předkové o výuku češtiny a dějin pro své děti, jak mnozí z nich museli čelit germanizačnímu tlaku, zvláště v pohraničí. Čeští rodičové, když stáli na tom, že pro své děti chtějí školu českou, ztráceli i zaměstnání u německých podnikatelů. V 19. století mnohde v místě česká škola, zvláště měšťanka a odborné školy nebyly. Za českou školou museli chodit několik kilometrů nebo dokonce jezdit vlakem, na kole. Naši předkové za nepředstavitelně těžkých podmínek museli budovat síť českých škol, a to i přes aktivní odpor německých nacionálů, aby jejich děti se mohli učit v rodném jazyku. Ta situace trvala v pohraničí i počátkem 20 století a dokonce i v období Československé republiky.
Naši dědové a i otcové měli živé národní cítění. Vycházeli z následného tradičního pojetí národa.
„Národ jest hromadný název příslušníků jednoho plemene, majících společný původ, společný jazyk, společné mravy, zvyky, tradice, společnou literaturu i osvětu…
Proto každý uvědomělý národ, který zápasí o svoji existenci a nechce se odnárodniti, hájí především svého jazyka.
Často užívá se slova národ i ve významu politickém, např. „uherský národ“, ve kterémžto smyslu zahrnují se názvem tím všechny národy státu Uher. Název tento jest vlastně nesprávný a užívají ho rádi ti, kdož ve státě mnohonárodovém upírají jednotlivým národnostem právo na samobytnou právní existenci, osobujíce právo takové jen národu panujícímu. (Ottův Slovník naučný, díl XVII., str. 1046, nakladatel a vydavatel J. Otto, Praha 1901)“.
Jak to bylo s výukou češtiny a našich dějin za protektorátu, jen málokdo z nás ví. Byla preferovaná němčina před češtinou, která byla tehdy popelkou. Český dějepis po určitou dobu vyučován vůbec nebyl. Po roce 1945 naše školství se postupně dostávalo na prvorepublikovou úroveň. Výuka dějepisu zahrnovala i prvorepublikové a protektorátní období. Následné školské reformy po únoru v roce 1948 rozlet školství podvázaly.
Přesto úroveň výuky češtiny v této době a v prvních letech po listopadu 1989 byla vysoká. Školství opět procházelo „reformami“, které nás dostaly až do tristního stavu, v němž se nacházíme. Odpovědnost za to nesou polistopadové vlády, zvláště pak ministři školství. Situace se dále zhoršuje. Výuka angličtiny na středních školách dává studentům více než obyčejné základy, takže svou angličtinu si mohou doplnit na vysokých školách, nebo studiem při zaměstnání. Tuto možnost má každý.
Čeština však ve srovnání s angličtinou sleduje opačný trend. Studenti jsou vybavováni málo dostatečně. A když si uvědomíme, že určité kruhy u nás se snaží prosadit do škol jako druhý světový jazyk němčinu, napomoci tomuto slíbil i pan Daniel Herman, čeština ještě více zapláče krvavými slzami a její úroveň by šla dále dolů. Domnívám se, že o zavedení němčiny do našich škol, bychom v současné situaci úrovně výuky češtiny a dějepisu, neměli ani uvažovat.
Jaká je dnešní čeština? Obsahuje zcela zbytečně, pokud nejde o cílený záměr, spoustu anglicismů. Řada lidí jim nerozumí, přesto ten proces pokračuje dál. Kdo se stará o zachování celkové úrovně českého jazyka, o jeho obohacování novými českými slovy, která by nahrazovala dočasně přijatá anglická slova? ČAV měla dříve takovou instituci, která byla úspěšně činná. Dnes o ní ani neslyšíme. Jako by tomuto nežádoucímu vývoji nechtěla vytvořit českou alternativu.
Kdysi K. H. Frank snil o zániku češtiny. Nejdříve měla přestat existovat jednotná spisovná čeština, Měla se postupně rozpadat do několika nářečí, čím více by jich bylo, tím lépe. Nářečí se měla dále rozvíjet odlišně a dosáhnout takového stupně odcizení, že by Češi, pokud by ještě žili, by si navzájem ani nerozuměli. A tak by přecházeli k němčině jako dorozumívacímu jazyku. A od tohoto uvedeného momentu by docházelo i k zániku českého národa. Tomuto vývoji Němci samozřejmě chtěli maximálně napomáhat. Češi, kteří by germanizaci odmítli, chtěli podrobit „zvláštnímu zacházení“ , tedy bez soudů je zastřelit. „Hodné“ Čechy, kteří se germanizaci nevzpírali, vystěhovat do původního německého území, a tam časem by se jejich národnostní uvědomění ztratilo. To byla německá cesta likvidace českého národa. Anglická cesta je zásadně jiná, civilizovanější, přestože by ke stejným či obdobným důsledkům dospěla.
Chceme-li být i nadále českým národem, a to lze přepokládat u většiny Čechů, musíme se o to snažit, jak jen můžeme. Především požadovat, aby výuka češtiny měla dostatečný prostor, stejně tak i český dějepis, abychom si češtinu jako moderní jazyk dále zachovali a abychom zásadně i naši minulost viděli českýma očima, nikoliv tedy německýma nebo anglickýma. Pokud se nám to podaří, český národ bude i nadále existovat a žít v původním našem sídelním území, které bude český stát ochraňovat a rozvíjet. Dědictví celé řada generací, nejen té otcovské, zachováme a předáme svým dětem.
Závěrem zbývá jen podotknout, že pro zlepšení výuky angličtiny, v současném časovém rozsahu nic nemáme. Právě naopak. Podmínkou však je, aby i výuka češtiny a dějepisu doznala obdobného zlepšení.
Dr. O. Tuleškov